Co dítě slyší ještě před narozením

Kanadský dirigent Boris Brott jednou v rozhovoru vyprávěl zvláštní věc. Když poprvé zkoušel některé skladby, znal violoncellový part dřív, než otočil stránku v partituře. Věděl, jak melodie pokračuje, přestože ji nikdy neviděl. Záhada se vyjasnila, když o tom mluvil s matkou, violoncellistkou. Byly to přesně ty skladby, které cvičila, když s ním byla těhotná.

Ten příběh zaznamenal kanadský psychiatr Thomas Verny v knize The Secret Life of the Unborn Child (Tajný život nenarozeného dítěte) z roku 1981. Verny v ní shrnul stovky výzkumů a pozorování z celého světa a jako jeden z prvních tvrdil, že dítě v děloze vnímá, učí se a pamatuje si víc, než si medicína tehdy myslela.

Část jeho tvrzení zůstává dodnes spíš příběhem než ověřeným faktem. V jednom ale věda za posledních čtyřicet let dala Vernymu za pravdu: dítě se začíná učit dřív, než se narodí.

1. Pohádka z bříška

V roce 1986 požádali psychologové Anthony DeCasper a Melanie Spence nastávající maminky, aby v posledních šesti týdnech těhotenství předčítaly nahlas jednu a tutéž dětskou knížku, dvakrát denně.

Po narození dostala miminka sluchátka a speciální dudlík. Podle toho, jak sála, se jim pouštěla buď známá pohádka, nebo jiná. Novorozenci sáli tak, aby slyšeli tu, kterou znali z bříška. Poznali ji, i když ji tentokrát četl někdo jiný.

O necelých třicet let později to finští vědci potvrdili měřením mozkové aktivity. Mozek miminek, která v děloze opakovaně slyšela vymyšlené slovo, na něj po narození reagoval silněji než mozek miminek, která ho neznala.

2. Co dítě zaznamenává kromě zvuků

Dítě v děloze neslyší jen hudbu a hlas. Žije v těle, které prožívá. Když je maminka dlouhodobě ve stresu, mění se hladina stresových hormonů v její krvi a část z nich se dostává i k dítěti.

Britská profesorka Vivette Glover, která se tomu věnuje přes dvacet let, shrnuje, že dlouhodobá úzkost nebo deprese v těhotenství souvisí s vyšším rizikem emočních potíží u dítěte. Hned k tomu dodává věc, kterou maminky potřebují slyšet: většina dětí maminek, které byly v těhotenství ve stresu, žádné potíže nemá. A to, co přijde po narození, především citlivá a klidná péče, může dopady zmírnit.

Vliv se navíc týká hlavně dlouhodobé zátěže, ne jednoho špatného dne nebo pochybností, které zná skoro každá těhotná.

3. Co se předává z generace na generaci

Kanadský tým Michaela Meaneyho v roce 2004 ukázal na mláďatech krys, že mateřská péče mění aktivitu genů, které ovlivňují zvládání stresu^[5]. Mláďata pečujících matek byla v dospělosti klidnější. Když mláďata méně pečujících matek hned po narození vychovávala matka pečující, vyrostla z nich také klidná zvířata.

U lidí podobně zkoumala Rachel Yehuda potomky lidí, kteří přežili holokaust. V malé studii u nich zjistila jinak nastavenou aktivitu genu FKBP5, který řídí citlivost na stresový hormon kortizol^[6]. Geny se nemění, mění se to, jak se čtou. Podrobněji o tom píšu v článku Vaše geny nejsou váš osud.

U lidí se ale nepředává jen biologie. Děti přebírají i to, o čem se doma mlčí. Nevyřčené ztráty, pravidla o emocích („kluci nebrečí“), role („ty jsi ta hodná“) a strachy ze světa, z nemocí, z peněz.

„Obleč se, nebo nastydneš.“ „Nesedej na studený kámen.“ Kdo z nás to neslyšel. Strach z nemoci se v rodinách předává stejně spolehlivě jako recept na bábovku. A u dětí, které opravdu často stůňou, je pochopitelně ještě hlasitější.

4. Proč to není o vině

Maminky dětí s astmatem, alergiemi nebo ekzémem si často kladou otázku, jestli za nemoc dítěte nemůžou. Nemohla jsem v těhotenství víc odpočívat? Neměla jsem se tolik bát?

Na tuhle otázku je jasná odpověď: ne. Nemoci dítěte mají mnoho příčin, genetiku, imunitu, ovzduší, infekce, a stres v těhotenství je jen jedním z mnoha vlivů, které se navíc dají později měnit. Léčba astmatu, alergie nebo ekzému patří do rukou lékaře a tento článek ji nenahrazuje.

Výzkum, který ukazuje, co se předává, ukazuje zároveň, že se to dá přerušit. Meaneyho mláďata ukázala, že na výsledek měla vliv péče, kterou dostala. Lidé mohou svou zkušenost pochopit a postupně ji měnit i v dospělosti.

5. Když už je dítě na světě

Většina z vás tohle čte, když je dítě dávno narozené a těhotenství nejde vrátit. Nervový systém dítěte se ale ladí podle lidí kolem sebe celé dětství, nejen v děloze.

Když se při záchvatu kašle nadechnete pomaleji vy, dostává jeho tělo signál bezpečí dřív, než pochopí slova. Váš strach dítěti neublíží. Pomůže, když ho nemusíte nést sama.

6. Co můžete udělat

V těhotenství:

• •Mluvte na dítě v bříšku, zpívejte mu, čtěte. Váš hlas je pro něj první známý zvuk světa.
• •Říkejte si o pomoc. Když si odpočinete, dítě roste v klidnějším těle.
• •Pokud jste si z těhotenství nebo porodu odnesla těžké zážitky, nenechávejte je ležet. Ublížit mohou hlavně vám, když zůstanou nezpracované.

Teď, s dítětem:

• •Před inhalací nebo mazáním se jednou pomalu nadechněte a dlouze vydechněte.
• •Mluvte s dítětem o nemoci jednoduše a pravdivě. Děti se víc bojí toho, o čem se šeptá.
• •Říkejte si o pomoc i u lékaře nebo v nemocnici. Sestřičky a lékaři jsou tu i pro rodiče.
• •Všímejte si, co vám nemoc dítěte připomíná z vlastního dětství. Který strach máte z vlastní rodiny?

7. Jak s tím pracuji

S rodiči pracuji na tom, co si nesou z vlastního dětství a z rodiny: na strachu, který se předává, na nevyřčených ztrátách a na rodových vzorcích. Pojmenujeme, odkud pochází, uvolníme emoce, které zůstaly v těle, a nervový systém dostane zkušenost, že může fungovat jinak. Pracujeme s vámi, ne s dítětem.

Řetěz se dá přerušit

Dítě se začíná učit v děloze a celé dětství se učí od vás. Nemusíte nic dělat dokonale. Stačí, když se dítě u vás znovu a znovu může uklidnit, i po špatné noci. Co zpracujete vy, už nemusí nést vaše děti.

Pokud chcete zjistit, co si z rodiny nesete a co z toho dál předávat nechcete, napište mi nebo zavolejte a podíváme se na to.